Dobrá nálada nevyřeší všechny Vaše problémy, ale nasere tolik lidí, že stojí za to si ji udržet. =o))

Gerald Durrell -zoolog,spisovatel,populizátor ochrany přírody

3. listopadu 2008 v 7:38 |  ♥Svoboda Zvířáteček♥

Gerald Durrell

http://img.spisovatele.cz/foto/gerald-durrell/gerald-durrell.jpgSpisovatel

Datum narození: / datum úmrtí:
07.01. 1925 / 30.01.1995
Místo narození: / místo úmrtí:
Jamshedpur, Indie / Jersey, Channel Islands
Znamení: Kozoroh

Gerald Durrell byl britský spisovatel, zoolog a popularizátor ochrany přírody. Jeho knihy jsou určeny dětem i dospělým čtenářům, nejčastěji v nich popisuje svoje zážitky z cestovatelských výprav po celém světě, kde chytal zvířata pro zoologické zahrady. Jako jeden z prvních se snažil upozornit na význam ochrany ohrožených druhů zvířat, pro které založil Jerseyskou zoo.

Gerald Durrell se narodil 7. ledna 1925 v Džámšedpúru v Indii. Byl čtvrtým, nejmladším, dítětem anglických přistěhovalců. Měl dva bratry: Lawrence (Larry) Durrella (anglický romanopisec a básník), Leslie Durrella (malíř pokojů) a sestru Margot Durrellovou (talentovanou návrhářku oblečení a dekoratérku interiérů). Jeho otec Lawrence Samuel Durrell záhy umírá, ještě když je Gerald malé dítě, a proto se jeho matka Louisa Florence Durrellová rozhodne odstěhovat na řecký ostrov Korfu. Zde malý Gerald prožívá pět nejkrásnějších let svého dětství. Knihy, ve kterých zachytil vzpomínky na svou rodinu a jejich způsob života na Korfu, se staly v sedmdesátých letech nejžádanější a také podle nich vznikla televizní komedie.

Durrell už od malička miloval zvířata a jeho snem bylo vlastnit zoologickou zahradu. V jejich velkém domě na Korfu mu dokonce předělali pokoj pro hosty na pracovnu, kde si schovával své exempláře zvířat, které sbíral na ostrově. Nechodil do školy, učili ho soukromí učitelé, ti ale byli někdy donuceni učit Geralda neobvyklými metodami kvůli jeho lásce k přírodě; např. zeměpis se učil na pláži s pomocí naplavených větviček, skořápek a dalších věcí. Angličtina mu však nešla a proto nikdy nechtěl být spisovatelem. Jeho rodina doufala, že jeho láska ke zvířatům je pouze jedna fáze jeho života a až dospěje, najde si jiného koníčka. Zvířata jim totiž někdy znepříjemňovala život, například když pitval velkou mořskou želvu ve značném stádiu rozkladu před domem, nebo když jeho osel kopnul staršího bratra Larryho. Jeho matka si stála za tím, že jeho první slovo bylo "zoo" a Gerryho první vzpomínky jsou na slimáka v Indii. Vypadalo to tedy, že láska ke zvířatům ho už neopustí. V roce 1939 je Durrellova rodina přinucena se opět přestěhovat do Londýna kvůli druhé světové válce. Gerald zde dostal své první zaměstnání, stal se pomocníkem v obchodě se zvířaty. V malém bytě ale nemohl mít žádná svá zvířata. Během práce v obchodě získává první zkušenosti se zvířaty v zajetí, které později využije na svých výpravách. Na konci války se mu podařilo získat místo jako student ve Whipsnadské zoologické zahradě. Zde rozšiřuje své vědomosti a zkušenosti se zvířaty a uvědomuje si, že pokud by chtěl vlastnit zoologickou zahradu, byla by vyhrazena pouze ohroženým druhům zvířat. Ve svých jednadvaceti letech uskutečňuje první sběratelskou expedici do Britského Kamerunu. Cestu si financuje z peněz, které dostal jako dědictví. Se svým společníkem ulovil více než sto savců, ptáků a plazů, které prodali Londýnské zoologické zahradě. V roce 1949 podniká další sběratelskou expedici a následující rok do Britské Guyany v Jižní Americe. Tyto tři expedice však vyčerpaly všechny jeho finance, neboť Gerald věnoval zvířatům zvýšenou péči (stavěl pro ně prostorné klece, dbal o vyváženou potravu), která v té době nebyla obvyklá. Zvířatům se tedy vedlo lépe, ale Geraldovi už nezbyly peníze na další výpravy. Na radu bratra Larryho začal psát o svých zajímavých cestách knihy.

Úspěch jeho první práce Přetížená archa Geralda povzbudil a brzy vydal další dva cestopisy: Bafutští chrti a Tři jízdenky do dobrodružství. Tyto knihy se staly velmi populární. V roce 1953 se Durrell vrátil z Jižní Ameriky, kde získal hodně cenných zkušeností a pochytal mnoho zvířat pro Londýnskou zoo spolu se svou ženou Jacqueline Sonia Rasenovou, se kterou se oženil v roce 1951. Tato výprava byla námětem knihy Opilý prales, která se velmi dobře prodávala v Americe i Anglii. V roce 1958 se Gerald Durrell rozhodl sbírat zvířata už pro svou vlastní zoologickou zahradu. Bylo pro něho vždy bolestivé loučit se svými zvířaty, která mu při výpravě přirostla k srdci. Durrell navštěvuje Argentinu a vrací se zpět za svou matkou do Londýna. Svou zoologickou zahradu chtěl postavit na jižní hranici břehu Anglie, snad blízko Bournemouthu. Britská vláda ale jeho návrh zamítla a tak v roce 1959 umísťuje svou zoo na 35 akrech ostrova Jersey blízko Anglie. Tato zoo se stala námětem knihy Zoo na zámku (Durrell zde totiž koupil zchátralý zámek, který později přestavěl na školu se zaměřením na výuku o ochraně zvířat. Na tuto školu jezdili studovat studenti ze všech koutů světa), kterou dopsal v roce 1964. Jakmile byla zoo dostavěna, Durrell se opět věnuje psaní. Své knihy nyní píše z nutnosti, protože zoo pohltila všechny jeho finance a její další provoz Gerald hradí z autorských honorářů. Jezdí také po západní Evropě a do USA a snaží se přesvědčit bohaté lidi, aby sponzorovali chov ohrožených druhů zvířat. V této fázi života je velmi pracovně vytížený. Musí psát nové knihy, natáčet nové rozhlasové a televizní pořady, zároveň složitě shánět sponzory a k tomu na dálku řídit svou zoologickou zahradu. Na přelomu 60. a 70. let natočil s pomocí britské televize BBC pořad o zvířatech a vydal knihu Dva v buši (1966). Odjíždí do Austrálie, Malajsie a na Nový Zéland. Kniha Chytněte mi guerézu (1972) popisuje expedici do Mexika, Zlatí netopýři a růžoví holubi (1979) se zabývají cestou na Mauritius. Gerald píše také knihy pro děti a to: Ostrov v nebezpečí, Mluvící balík a Oslí spiknutí.

Jeho styl psaní zaujal mnoho čtenářů a proto, když vyšla jeho první kniha, literární kritici v Americe a Anglii mu neměli co vytknout. Jeho knihy Přetížená archa, Filé z platýse šly po celém světě na odbyt. Jeho televizní série z Malajsie, Nového Zélandu a Austrálie byly velmi populární. Před několika roky je vysílala i Česká televize. Gerald Durrell umírá v lednu 1995. Durrell měl mnoho velkých úspěchů se zvířaty, s jejich chovem a péče o ně. Mnoho ohrožených zvířat našlo jeho v zoo nový domov a po úspěšném rozmnožení se vracela zpět do volné přírody. Gerald Durrell jednou prohlásil: "Můj úspěch se podobá pokusu odhrabat Mount Everest pomocí čajové lžičky."

Dílo Geralda Durrella
Vlastní zážitky a zkušenosti
- Přetížená archa (The Overloaded Ark 1953) - s nadhledem zachycuje dobrodružství sběratelské expedice do západoafrického Kamerunu.
- Bafutští chrti (The Bafut Beagles, 1954) - s laskavým humorem a optimismem zachycuje autor africkou zvířenu tak, jak ji viděl při svých cestách po Africe. V jeho vlastní zoologické zahradě v britském Jersey získalo domov mnoho ohrožených živočišných druhů.
- Moderní Noe (The new Noah, 1955) - autor v knize popisuje způsob odchytu vzácných a exotických zvířat v Africe a Jižní Americe a hovoří i o problémech spojených s jejich umístěním do vhodných klecí, přepravou a krmením.
- Opilý prales (The drunken forest, 1956) - půlroční autorova cesta po Jižní Americe, kde chtěl získat sbírku zvířat a ptáků pro svou ZOO.
- O mé rodině a jiné zvířeně (My family and other animals, 1956) - humoristický román ze středomořského ostrova Korfu.
- Schůzky se zvířaty (Encounters with Animals, 1958) - souborné knižní vydání rozhlasových přednášek, které vznikly na základě autorových poznatků expedic do nejrůznějších končin světa.
- Zoo v kufru (A Zoo in My Luggage, 1960) - cestopis vypráví o šestiměsíčním putování, které v roce 1957 autor a jeho žena podnikli do Viktoriina zálivu v západní Africe do nitra někdejšího Britského Kamerunu, aby nachytali zvířata pro vlastní zoologickou zahradu.
- Dvakrát do Kamerunu (složeno ze dvou částí: Bafutští chrti a Zoo v kufru) - dva cestopisy o autorově putování do západoafrického Bafutu.
- Šeptající země (The Whispering Land, 1961) - autor, který se vydal za novýmí vzácnými přírůstky pro svou vlastní zoologickou zahradu do vzdálených končin Argentiny a Patagonie, vypráví poučně i s humorem o zážitcích z náročné expedice.
- ZOO na zámku (Menagerie Manor, 1964) - kniha navazuje na ZOO v kufru.
- Tři jízdenky do dobrodružství (Three Singles to Adventure, 1964) - autorovy zážitky z výpravy do Britské Guyany, jejímž cílem bylo obstarat pro zoologické zahrady zde žijící živočichy.
- Dva v buši (Two in the Bush, 1966) - humorně vylíčené humorné putování Geralda Durrella a filmového štábu za přírodními krásami a zajímavostmi Nového Zélandu, Austrálie a Malajsie.
- Ptáci, zvířata a moji příbuzní (Birds, Beasts And Relatives, 1969) - volné pokračování románu O mé rodině a jiné zvířeně.
- Filé z platýse (Fillets of plaice, 1971) - populární autor ve své knize líčí bezvadné prázdniny své rodinky a jiné zvířeny na ostrově Korfu.
- Chytněte mi guerézu (Catch me a colobus, 1972) - beletrizovaná populárně odborná knížka o práci v ZOO.
- Zvířata mi straší ve věži (Beasts in My Belfry, 1973) - deset příběhů o zvířatech, jak je autor zachytil při své praxi ve Whipsnadeské zoo na samém začátku své kariéry.
- Piknik a jiné pohromy (The Picnic And Suchlike Pandemonium, 1979) - šest povídek, v nichž autor s laskavým humorem popisuje události, které prožil on sám, jeho rodina a blízcí přátelé.
- Zakotvená archa (The stationary ark, 1976) - autor s láskou a humorem popisuje problémy se zakládáním a vedením zoologické zahrady, která má sloužit zábavě, má se stát centrem výzkumu a osvěty i významnou ochranářskou organizací pro ohrožené druhy zvířat.
- Zlatí netopýři a růžoví holubi (Golden Bats And Pink Pigeons, 1977) - vyprávění pro mládež.
- Zahrada bohů (The Garden of the Gods, 1978) - další příběhy ze života spisovatele a přírodovědce na ostrově Korfu. Navazuje na knihy O mé rodině a jiné zvířeně a Ptáci, zvířata a moji příbuzní.
- Kterak sejmout amatérského přírodovědce (How to shoot an amateur naturalist, 1984) - úsměvné vyprávění známého přírodovědce a spisovatele. Popisuje rok trvající natáčení televizního seriálu Amatérský přírodovědec.
- Výročí Archy (The ark's anniversary, 1990) - živé, vtipné vyprávění o uskutečnění dávného autorova snu - mít vlastní zoologickou zahradu. Jeho sen se vyplnil v podobě vybudování Jerseyské ochranářské nadace, jež se stala jednou z nejvýznamnějších konzervátorských organizací na světě.
- Vdáváme matku a jiné povídky (Marrying Off Mother And Other Stories, 1991) - soubor humorných povídek o lidech a zvířatech, které autor potkal při svých cestách.
- Aye-aye a já: záchranná expedice na Madagaskaru (The Aye-aye And I, 1992) - záchrana vzácného primáta ksukola ocasatého, nazývaného domorodci aye-aye.

Beletrie
- Oslí spiknutí (The donkey rustlers, 1968) - úsměvný příběh odehrávající se na pobřeží Jónského moře. Hlavními hrdiny jsou dvě anglické děti - David a Amanda. Pro čtenáře od 10 let.
- Růženka je z příbuzenstva (Rosie Is My Relative, 1968) - úsměvný román postihuje veselé příhody mladého nevýbojného úředníčka, který zdědí cvičenou slonici Růženku. Putuje s ní po přímořských lázních, kde ji chce prodat jako pouťovou atrakci, přičemž zvíře ho zaplétá do jednoho maléru za druhým.
- Mluvící balík (The Talking Parcel, 1974) - příběhy o vyčarované říši Mytologii, v níž tři děti pomáhají dobrým pohádkovým tvorům bojovat proti baziliškům, kteří by chtěli ovládnout celou říši a obyvatele zotročit.
- Ostrov v nebezpečí (The Mockery Bird, 1981) - známý britský zoolog a spisovatel vypráví v románu, rozvíjeném na ostrůvku mezi Indickým a Tichým oceánem, příběh, přinášející poučení o tom, jak obrovský význam pro existenci lidstva má respektování ekologických zákonitostí.
- úvod pro Nejlepší psí příběhy (Best dog stories, 1990) - úvod ke knize, kterou napsal Lesley O'Mara.
http://encyklopedie.divoch.info/images/commons/thumb/8/8b/Gerald_Durrell_statue.jpg/180px-Gerald_Durrell_statue.jpghttp://knihy.abz.cz/imgs/products/img_178274_main.jpghttp://filmy.sme.sk/i/imgs_orig/444/98444.jpg
http://gorili-blogy.rozhlas.cz/image/view/1469/_original
V Indii
http://gorili-blogy.rozhlas.cz/image/view/1474/_originalS maminkou
http://gorili-blogy.rozhlas.cz/image/view/1475/_original
http://gorili-blogy.rozhlas.cz/image/view/1476/_original
Na Korfu

Autorizovaná biografie
Část první: ten kluk není normální! Nosí šneky po kapsách...
Derald Durrel v IndiiDerald Durrel v Indii
Kapitola 1
Přistání v Jamshedpuru
Indie 1925 - 1928
Gerald Malcom Durrell se narodil v Jamshedpuru v provincii Bihar v Indii 7. ledna 1925 jako čtvrté přeživší dítě osmatřicetileté Louisy Florence Durrell (rozené Dixie) a čtyřicetiletého Lawrence Samuela Durrella, stavebního inženýra. Geraldova matka měřila kolem 150 cm, a v době těhotenství prý přibrala natolik, že odmítla chodit ven. Její manžel jí nechal postavit howdah - nosítka, která se upevňovala na hřbet slona, čímž ji strašně naštval. Každá těhotná žena má nějaké chutě - Geraldova matka měla stále chuť na šampaňské, kterého pila až do porodu značné množství. Gerald tím později vysvětloval svou vášeň pro alkohol a především šampaňské.
Geraldovi rodiče byli typičtí Anglo-Indové, narození v Indii a považující ji za svůj domov. O Anglii toho věděli málo a neznali ji. Přestože Gerald v Indii nežil dlouho, vliv tohoto pobytu na jeho vědomí identity byl značný, nikdy se nepovažoval za skutečného Angličana. Jeho sourozenci (Lawrence George - třináctiletý, když se Gerald narodil, Leslie Steward - sedmiletý a pětiletá Margaret Isabel Mabel) svůj vztah k Indii vnímali ještě silněji.
Geraldova matka pocházela z rodiny irských protestantů. Byla roztomilá, poněkud stydlivá, měla tichý smysl pro humor a byla absolutně oddaná svým dětem. Uvnitř ale skrývala nezávislou a trochu tvrdohlavou povahu, vystudovala zdravotní školu a než se vdala, pracovala fyzicky, což bylo pro bělochy v Indii v té době velmi neobvyklé. Když byl její manžel na cestách, často trávila spoustu času v kuchyni, kde se od indických kuchařů učila jak vařit s kari a pěstovala si svou slabost pro gin. Po ní pravděpodobně Gerald zdědil smysl pro humor a alkoholický gen. Kombinace irských předků a života v Indii u ní vedla i k víře v paranormální jevy. V životě svých dětí hrála zásadní roli. Gerald to komentoval takto: "Já jsem byl ten šťastnej malej hajzlík, kterej měl všechnu její pozornost..."
Geraldův otec vlastně vůbec nebyl Durrell. Manžel jeho babičky Mahaly Tye William Durrell spáchal sebevraždu, a ona posléze porodila syna, jehož otcem nebyl její zemřelý manžel, ale místní sedlák ze Suffoku. Krátce poté se Mahala znovu provdala za dělníka Henryho Page. Její první nelegitimní syn se nicméně jmenoval Durrell, odjel do Indie, kde se roku 1883 oženil. Jeho prvním dítětem z tohoto manželství byl Lawrence Durrell, Geraldův otec. Ten díky své práci často cestoval, takže si ho děti moc neužily. Byl to dobrý, vážný, spolehlivý člověk s pevnou vírou ve vědu. Rezignoval na členství ve svém klubu, když do něj odmítli přijmout indického doktora, jež studoval v Oxfordu, jen proto, že byl Ind. Tento odpor k rasizmu jeho žena sdílela.
V době pobytu v Indii si Gerald moc neuvědomoval, že má sourozence, Lawrence byl ve škole v Anglii a Leslie a Margaret si žili svým životem. Většinu času trávil se svou indickou chůvou. Gerald si z této doby pamatoval řadu příhod, nejvýraznější prý byla jeho první návštěva zoo, která ho ovlivnila na celý život. Je to dost zvláštní, když si uvědomíme, že Geraldovi bylo 14 měsíců, když odjel na půl roku do Anglie, a do Jamshedpuru se už nikdy nevrátil, ale on o této vzpomínce často mluvil. Jeho první návštěva v zoo se ve skutečnosti odehrála jinde, v Lahore, a Gerald ji popisuje takto: "Od prvního okamžiku mě uchvátily silný zápach čpavku z tygřích a leopardích klecí, neskutečné štěbetání a křik malé skupiny opic a melodický zpěv různých ptáků, kteří v té malé zoo žili. Pamatuji si překrásné černé skvrny na leopardí kůži, a tygra, který při chůzi vypadal jako vlnící se zlaté moře. Zoo byla ve skutečnosti malinká a klece těsné a nejspíš nikdy nevyčištěné, a kdybych ji viděl dnes, byl bych nejspíš první, kdo by požadoval její zavření, ale pro dítě to bylo kouzelné místo. Když už jsem tam byl, nic mě nemohlo dostat pryč."
Geraldova matka tvrdila, že "zoo" bylo první slovo, které Gerald vyslovil, a kdykoli se ho ptali, kam chce jít, trval na zoo. Když ho tam nevzali, ječel tak, že to bylo slyšet "od vrcholku Everestu až po Bengálský záliv." A v šesti letech už měl jasno - jeho životním cílem bylo mít svou vlastní zoo.
V roce 1928 Geraldův otec vážně onemocněl, pravděpodobně rakovinou mozku a 16 dubna zemřel. V rodině převažovalo mínění, že se otec "udřel k smrti". Jeho pracovní nasazení a zápal nejspíš na jeho zdraví vliv měly. Geraldovou matkou to hluboce otřáslo. Zdědila sice slušné jmění, emočně ale byla zcela zničená, a jen to, že měla malého Geralda, jí prý zabránilo v tom, aby spáchala sebevraždu. A tak matka a na ní zcela závislý Gerald zůstali spolu až do konce života úzce svázaní a jeden druhému hluboce oddaní. Gerald si vzpomínal, že: "Když můj otec zemřel, moje matka byla připravená na samostatný život asi jako čerstvě vylíhlý vrabec. Otec byl pravá hlava rodiny, všechno zařizoval, a měl zcela pod kontrolou peníze. Takže matka se nikdy nemusela starat o to, odkud přijdou další, a zacházela s nimi, jako by rostly na stromech." Gerald sám tvrdil, že ho smrt otce příliš nezasáhla, byl mnohem víc vázaný na svou matku a chůvu.
Ještě v roce 1928 se rodina odstěhovala do Anglie. Hlavním důvodem bylo to, že děti potřebovaly patřičné vzdělání (indické školy, byť velmi kvalitní, byly jaksi ignorovány), a tak cestovali nejdříve vlakem do Bombaje a pak lodí do Anglie. Gerald tak odjel ze země, kde se narodil, aby se do ní nevrátil víc jak půl století. Na rozdíl od dospělých byl - jako většina dětí na palubě - dobrým námořníkem. "Po dvou dnech plavby na nás udeřila silná bouře. Ohromné šedé vlny pohazovaly lodí a ta skřípala a třásla se. Všechny matky okamžitě dostaly mořskou nemoc, v zápětí je následovaly chůvy, které změnily barvu z krásně čokoládově hnědé na olivově zelenou. Zvuky říhání byly jak skřehotání žab a vzduch byl nasycen zápachem zvratků." Zbylí členové posádky se museli postarat o děti a tak je dvakrát denně přivázali na provaz a jako členy nějakého řetězce gangsterů je vyváděli na palubu na procházku. Jeden námořník měl projektor a spoustu dílů Kocoura Felixe. Gerald byl filmem úplně fascinován, do té doby netušil, že se obrázky můžou hýbat. Zbytek cesty zkoušel kreslit kocoura Felixe, ale nakonec byl dost rozčarován, protože i když se mu kocour povedl, nepohnul se a nepohnul...
Ale ať se jednalo o obrázky nebo živá zvířata, Geraldova vášeň a citlivost pro ně byla tak instinktivní, jako by ji měl zakódovanou v genech.
V roce 1928 začal Geraldovi nový život v nové zemi a bez otce. Ztráty hlavy rodiny měla na život všech Durrellových sourozenců hluboký vliv, neboť tím, že vyrůstali bez autority otce, rostli svobodně a dělali si co chtěli, desetiletí před tím, než tento způsob výchovy přišel do módy.



http://gorili-blogy.rozhlas.cz/image/view/1468/_originalhttp://gorili-blogy.rozhlas.cz/image/view/2168/_originalhttp://gorili-blogy.rozhlas.cz/image/view/2197/_originalhttp://gorili-blogy.rozhlas.cz/image/view/2198/_original
 

Příběh Telátka (hospodářského zvířete)

16. září 2008 v 18:34 | http://www.svobodazvirat.cz/vege-priehhz.html |  ♥Svoboda Zvířáteček♥
Příběh hospodářského zvířete
AHOJ.
Jmenuji se Lysáček, ale pro někoho WJ 040 56. Narodil jsem se jako vedlejší produkt mléčné výroby. Moc jsem si svou mámu neužil, hned mě od ní odtrhli. Byl jsem velmi smutný a zoufalý, ale prý je to nutné, aby lidé mohli pít mléko. Již od malička žiji v ohradě a takto se mnou žije mnoho mých přátel. Podlaha je z roštů - kdo není opatrný, zlomí si na nich nohu. Všude jsou výkaly a moč. Okolo nás chodí lidé, kteří se o nás mají starat. Pod starostí si představují to, že nás bijí, kopou a nadávají nám. Nemohu si však stěžovat, někdy nás i umyli. To byla nádhera! Všechny výkaly, co mne na kůži svrběly, ze mne smyla voda. Zažil jsem to jen několikrát, ale nikdy na to nezapomenu.
Žil jsem tedy dost smutně, ale žil jsem! Jednou přijely vozy k našemu teletníku a ti, co se o nás starali, nás začali kopat a hnát do těch vozů. Vzpírali jsme se, tušili jsme, co nás čeká. Nalevo tahali mého kamaráda nahoru na řetězu a zlomili mu přitom nohy. Nemohl se postavit a oni na něj křičeli, aby se pohnul, že se tu s takovým špinavcem nebudou zaobírat. Nakonec nás tam nahnali. Někdo leží, kdo může, stojí. Mnohým z nás tečou slzy. Většina má nohy do krve odřené od řetězů. Víme, co nás čeká, ale nehovoříme o tom.


Telátka
Venku začíná léto. Slunce svítí a květiny voní opojnou vůní. Malé děti běhají polonahé po loukách a mávají řidičům našeho transportu. Jsme vystrašeni a jeden z nás již zemřel. Jsme na místě. Auta zastavila. Vyhánějí nás ven. Někteří se vzpírají a jsou vyvlečeni pomocí řetězů. Ti, co nemohou jít, se snaží vstát, ale bezmocně padají křičíc bolestí. Jsou vyhazováni na dvůr. Nakonec vytahují mrtvého. Ženou nás do stájí, v nichž je holá zem. Na těla se nám lepí výkaly a moč. Jsme hladoví a žíznivý - bučíme a nakonec pijeme vodu z odpadních kanálů, někteří z nás i moč. Je nás zde natlačeno velké množství. Kéž by alespoň větrali - je zde strašný zápach a málo kyslíku. Mé tělo je celé pokryto podlitinami a vyrážkami. Jsem unavený.
Jdeme na smrt. Vysíleni a zmučeni, sotva můžeme jít. Ošetřovatelé nás pohánějí bitím a nadávkami. Jsme v zástupu, vidím těla svých kamarádů - nemají už na sobě žádnou kůži, je to strašné. No a jsem na řadě. Na hlavu mi dali jakési klapky. ÁÁÁ.. co je to za bolest... Krev se mi hrne do plic a svalů, třesu se. Cítím, jak mi přeřezávají šlachy na nohách a jak mě věší. Je to šílená bolest. Podřízli mi hrdlo a krev se valí z mého těla. Konečně přichází smrt, konec..
Potom mě stáhli z kůže, vybrali výkaly a míchu a odřezali krevní podlitiny. Mohli mne též omráčit palicí (mám tvrdou lebku, takže to často nepůsobí), nebo mi střelit do mozku náboj či mne nechat 30 vteřin v ovzduší, kde je nedýchatelný vzduch. Nebo mi mohli sklonit hlavu, vrazit nůž nebo klín přesně mezi lebku a první obratel. Zasáhlo by to míchu a já bych spadnul jako podťatý - ale byl bych při plném vědomí. Umírám po těžkém životě. Umírám jako tvoje potravina, vládče tvorstva.
Tento příběh - jeden z mnoha - je ukázkou naší krutosti k tvorům, s nimiž jsme si ve vnímání bolesti rovni. A nejsou to jen býci a krávy. Slepice natlačené po celý svůj život v klecích, v nichž je málo místa pro jednu - natož pro čtyři. Umírají na běžícím pásu, pověšené hlavou dolů (aby krev lépe vytékala), a dokonce jsou podřezávány zaživa, protože pulsující srdce dostane krev rychle z těla. Kůň je krásné, moudré a ušlechtilé zvíře je prodáváno na jatka jako kus masa. Viděli jste umírat koně? Představte si, jak ho zabíjejí.
Měli bychom už konečně uzavřít tuto smutnou kapitolu s názvem "jatečný dobytek", ale neměli bychom na ni zapomenout, protože utrpení, které jsme způsobili zvířatům zavedením jatek, těžko odčiníme.

Zabíjení !!!! jatka,týrání

16. září 2008 v 18:25 | http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2004010004 |  ♥Svoboda Zvířáteček♥
Každoročně lidé sní několik milionů tun hovězího a vepřového masa, tisíce tun kuřat. Toto je obrovská kopa masa. 20 milionů prasat, 2 miliony kusů hovězího dobytka a 300 tisíc telat musí každý rok zemřít. Zvířata se zabíjí pod velkým časovým tlakem, nepočítá se počet zabitých zvířat za hodinu, nýbrž počet zabití za hodinu. Zabíjení jako na běžícím páse. Týrání zvířat je v jatkách na denním pořádku. Zákon na ochranu zvířat, který zakazuje jejich zbytečné trápení, se v praxi ukazuje jako neúčinný.




Zabíjení prasatZabíjení prasat


Ráno, šest hodin na jatkách: Sotva hodinu se zabíjí. 120 prasat doposud, každých třicet sekund zemře jedno prase. Něco okolo čtyř set prasat sedí nebo leží na podlaze a čeká na smrt. Některá těžce dýchají, jiná leží vyčerpáním. Některá pojdou ještě dříve, než se dostanou řezníkům pod ruku. Nic neobyčejného. Statisíce prasat jsou chována v tmavých chlévech a po třech měsících jsou transportována za velkého stresu na jatka, takže není se čemu divit, když jim selže srdce.


Prasata přichází jednotlivě anebo skupinově. Protože jsou mimořádně stresovaná zápachem krve, hlukem strojů, snaží se často utíkat, či se vzpírají. Proto jim řezníci uštědřují kopance, či rány holemi, aby zvířata mohla být dopravena až na místo popravy.


Umrtvování elektrickými kleštěmi


Prasata se nejdříve umrtvují elektrickým výbojem. Na jatkách se k tomu používajíspeciální kleště. Tyto kleště se pokládají na krk prasat. Když elektrický výboj projde jeho tělem, zvíře zůstane ve strnulém stavu.


Napětí v kleštích se pohybuje mezi 70–90 volty a kleště musí být drženy skutečně 30–40 sekund na krku zvířete, aby bylo bezpečně omráčeno. Praxe však vypadá jinak. Během velkého spěchu se na toto nebere ohled. Takto zvíře zůstává zhruba 30 sekund. Během tohoto času musí být zabito. Je pověšeno za nohu hlavou dole. Další pracovník na jatkách mu rozřízne krk. Zvíře umírá tak, že vykrvácí. Ostatní prasata toto vše vidí. Můžeme se jen dohadovat, zda chápou, co se děje, jedno je však jisté. Jejich strach je vidět. Zvířata často zpanikaří a opět musí přijít na řadu kopance a rány holí. Protože se umrtvování děje ve velkém spěchu a časové tísni, jsou občas kleště přiloženy na tělo prasete příliš krátce, či na špatné místo. Zvířata potom, když jsou zavěšena za nohy, krkem dolů, se probírají s hlubokými řeznými ranami v krku, škubají sebou a křičí bolestí.


Napětí v kleštích se pohybuje mezi 70-90 volty a kleště musí být drženy skutečně 30-40 sekund na krku zvířete, aby bylo bezpečně omráčeno. Praxe však vypadá jinak. Během velkého spěchu se na toto nebere ohled.


Zvířata jsou umístěna na běžící pás a jsou umrtveny pomocí přidržení jejich hlavy mezi dvěma elektrodami pod napětím 500 voltů.Vysoké elektrické napětí: 700 prasat za hodinu


Trend racionalizace vedl již v 70 letech k vývoji plně automatizovaných omračovacích zařízení. Tyto jsou však velmi drahé a velmi vzácné. Zvířata jsou umístěna na běžící pás a jsou umrtveny pomocí přidržení jejich hlavy mezi dvěma elektrodami pod napětím 500 voltů.


Takto automatizovaný provoz je schopen umrtvit 700 prasat za hodinu. Ovšem často nastávají poruchy při takové automatizaci, takže se stává, že občas selže napětí, či se prase jednoduše nedostane pod elektrický výboj. Na konci běžícího pásu je pak pověšeno za nohu při plném vědomí.


Udušení v plynové komoře


Tuto proceduru praktikuje pouze málo jatek. Při této metodě jsou zvířata vystavena účinkům CO2 plynu. Někteří kritikové této metody poukazují na velké utrpení zvířat při dušení.


Podřezávání je ruční práce


Snaha o to, usmrtit co nejvíce zvířat v co nejmenším čase není nové. Již v roce1870 bylo poprvé pověšeno prase za nohy na běžící pás, aby mohlo být podřezáno a vykucháno. Toto se stalo ve státě Cincinnati/USA, kdy byl běžící pás poprvé použit.


Na rozdíl od umrtvení se ještě nepřišlo na to, jak zautomatizovat zabíjení. Podřezávání zvířat zůstává na každých jatkách ruční prací a je záleží pouze na zručnosti a svědomitostí řezníků. Dle zákona zde nesmí řezníci tuto práci vykonávat stále. Čas jsou peníze. Zkuste se zeptat řezníka na jatkách na toto: "Myslíte, že zvíře nic necítí?". Ukazuje na prase, kterému právě uříznul nohy a lakonicky odvětí: "Svině ještě něco cítí, musím pokračovat..." a řeže dále.


Ptali jsme se, zda-li se někdy ve spěchu zapomene podříznout prase. "Ano, někdy se to stává", odpovídá řezník. Pokud se toto stane zvířeti, potom se zaživa utopí ve spařovací lázni. Od 5 do 9 je toto typický obrázek z jatek. 500 prasat již visí v chladící místnosti. Muži od krve mají přestávku na svačinu. Sedí ve své šatně, od krve, a svačí své obložené chleby. Maji 20 minut přestávku. Po této následuje další zabíjení. Jako další přichází na řadu hovězí dobytek a telata.


Po prasatech: hovězí dobytek a telata


Zvířata přichází na jatka často na pokraji svých sil a vysílená po dlouhé cestě. Mají za sebou dlouhou cestu, plnou utrpení. Jatka často nakupují zvířata ze vzdálených míst, aby zaplnila svoji kapacitu. Z nákladního auta se žene dobytek skrze vykládací rampu na jatka. Jedna kráva vychází na rampu a nešťastně si poraní nohu. Je omráčena a pomocí zdvižného vozíku odvezena na jatka.


Zvíře je posléze zavěšeno, stejně jako prase, hlavou dolů a umírá vykrvácením. Po vyložení jsou zvířata naháněna na jatka. Ty se vzpírají, proto jsou jim uštědřovány rány do obzvláště citlivých míst, jako jsou oči, či nos. Potom jsou zvířata nahnána to tzv. omračovacích boxů. Nahoře stojí pracovníci, kteří zvířata omračují pomocí speciálních nástrojů.¨


Zvířata se umrtvují vstřelením kovového kolíku do mozku. Je jasné že pracovníci musí mířit velice přesně, protože zvíře má na vrcholu své hlavy slabší lebku. Pokud je toto provedeno precizně, je tento způsob akceptovatelný, ovšem není zcela bez utrpení.


Zvíře je posléze zavěšeno, stejně jako prase, hlavou dolů a umírá vykrvácením. Pokud pracovník ve velkém spěchu neprovede toto omráčení dobře, zvíře se často probírá a někdy toto musí být i čtyřikrát opakováno.


Ovce a hovězí dobytek: zabíjení bez omráčení


Ovce


Zabíjení pomocí tohoto způsobu se děje bez předchozího umrtvení. Tyto metody praktikují zejména Mohamedáni a Židé. Takovéto zabíjení lze považovat za týrání zvířat.


Jak zabíjí Mohamedáni a Židé (při příležitosti oslav svých svátků)


Tři muži povalí ovci na zem a klečí na ní. Řezník musí najít na krku zvířete hrdlo. Potom musí rychle, dobře a precizně proříznout hrdlo. Zvíře zažívá nepředstavitelné bolesti. Vstát nemůže, protože na něm klečí dva muži a třetí má nohu na krku. Začne téct potok krve. Zvíře se vzpírá a žije ještě půl minuty. A takto jich umírají spousty.


Výroba masa jako na běžícím pásu. Oblíbeným artiklem jsou i zvířecí děti - telátka.Hovězí dobytek


Zvíře je povaleno na záda. Pro zvíře toto není nic příjemného a zažívá velký strach. Posléze je mu rozříznuto hrdlo. Dle zjištění veterinářů hovězí dobytek je po tomto "zákroku" stále 25 - 30 sekund při vědomí, až do vykrvácení. Samotné rozříznutí je pro zvíře nesmírně bolestivé. Navíc, ne vždy se podaří provést proříznutí hrdla na první pokus. Tudíž se toto musí opakovat, což zvíře přivádí do obrovské agónie bolesti.


Vyžadují náboženské nauky zabíjení?


Ve Švédsku, Norsku a Novém Zélandu je takové zabíjení bez předešlého umrtvení zakázáno. Zato však v Německu se toto praktikuje. Vyznavači islámu a židovského náboženství se odvolávají na právo svobodného náboženského vyznání. V zákoně na ochranu zvířat není žádná směrnice. Nachází se však pár myšlenek v Talmudu (židovská bible) a v Koránu (islámská bible), že pokud se zabíjí zvíře pro lidskou potřebu, musí být jeho zabití učiněno všemi možnými prostředky co nejméně bolestivé. Je zarážející, že pokud se s vyznavači židovského či muslimského náboženství začne na toto téma vést diskuse, velice rychle se stočí místo tématu "zabíjení" na téma "antisemitismus", což nevede k cíli.


Také kuřata umírají na běžícím páse


Několik milionů kusů kuřat, krůt, hus a kachen ročně zemře díky rostoucí chutí Čechů na drůbeží maso. Několik milionů kusů kuřat, krůt, hus a kachen ročně zemře díky rostoucí chutí Čechů na drůbeží maso. Nikdy nebyla spotřeba drůbežího masa tak vysoká. Díky tomuto se musí čím dál tím více a rychleji produkovat kuřecí a další maso. Okolo 40.000 kusů kuřat zemře denně v drůbežářských závodech. Jen málo firem je ochotno poskytnout informace o způsobech chovu a zpracování kuřat a kvalitě takového masa. Jak řekl jeden ředitel takového závodu: "Lidi chtějí tyhle krámy žrát a ne ptát se na jejich původ…"


Jeden z mnoha náklaďáků přijíždí na rampu. Veze 6.000 kuřat, po deseti v plastikových přepravkách velikosti bedny od ovoce. Jsou to trpící stvoření, která posledních 15 měsíců žila v těsných prostorách velkochovů. Jenom při nakládání na nákladní auto a během transportu viděli slunce. Po prve a naposledy v životě. Když nákladní auto dorazí, trvá to nejvýše hodinu, než je těchto 6000 kuřat po smrti. Zvířata panicky přebíhají z jedné strany přepravního boxu na druhou. Některé křídlo, či nožka se zláme. Toto však u kuřat, určených na polévku nehraje žádnou roli. Posléze jsou kuřata zavěšena za nožky na držadla krky dolů.


Nejdříve jsou zvířata omráčena - hlavičky jsou ponořeny do vody, kde je elektrický proud. Některá kuřata jsou však malá, či čilá tudíž do vody nedosáhnou, anebo se jí vyhnout a jsou při plném vědomí. Dále kuřata čekají elektrické nože, které podříznou krčky. Potom přichází na řadu rotující nože, které oddělí krk od těla. Kuřata umírají, stejně jako všechna ostatní užitková zvířata, vykrvácením. Někdy se kuře vyhne elektrickým nožům, zde potom přichází na řadu pracovník, který jej podřízne ručně. Při zabíjení několika tisíc kuřat denně je pravidlem, že některá zůstanou při dalším zpracování živá.


Technicky perfektní smrt?


Ještě se nikdy nepodařilo průběh zabíjení perfektně zautomatizovat. Podniky se snaží co nejvíce vyloučit lidský podíl práce při zpracování kuřat. Kuřata jsou například automaticky dopravována na pohyblivý pás, ale kuřata musí být zavěšována ručně.


Nastává ovšem otázka, co je pro zvíře větším utrpením? Zda-li plně zautomatizovaný provoz, či provoz s přítomností lidí. Jedno však mají tyto dva provozy společné. Velký časový tlak a nedokonalá automatizace přináší zvířatům bezesporu utrpení.


Často se stává, že je zataven běžící pás, protože pracovníci nestíhají. Slepice potom zůstávají buď ponořené ve vodě pod elektrickým proudem, či zůstávají s rozříznutými krky a za velkých bolestí umírají. Otázkou s nevyřčenou odpovědí zůstává, zda-li je možné, aby se takovým nedokonalým způsobem dále kuřata zpracovávala. Při zabíjení na běžícím páse dochází k řadě chyb, buď zapříčených lidským faktorem, či poruchami strojů. Pro politiky, kteří mají co do činění se živočišnou výrobou je však toto téma doposud neaktuální a je třeba oživit jeho problematiku, aby se dosáhnulo humánnějšího chovu i zabíjení a to nejenom kuřat, ale i dalšího jatečního dobytka.


Data a fakta


Spotřeba drůbeže v ČR odpovídá zhruba 57 % ze 100 % celkové spotřeby masa. V posledních letech je také možno sledovat nárůst krocaního masa. Pokud toto shrneme, tak v České republice, např. v porovnání s poválečnou republikou, kdy byla spotřeba masa ročně okolo 10 kilogramů na hlavu, se dnes v ČR spotřebovává masa mnohem více, než je zdrávo. I když je možno pozorovat trend stoupající spotřeby drůbežího masa, které je doporučováno odborníky, coby zdravější, fakta hovoří jinak. I při konzumaci pouze drůbežího masa 2 x týdně stoupá riziko vzniku karcinomu střev o 30 %. A jak bezpečně dokázaly poslední studie - konzumace tzv. bílého masa podporuje zvýšené riziko zvýšeného výskytu karcinomu kůže - melanomu. (Studie v USA prokázaly přímou souvislost mnohem vyššího rizika vzniku melanomu při konzumaci bíléhoh masa, mléka, vajec a cukru - tyto potraviny se ukázaly jako startéry bujení spolu při spojení s intenzivním slunečním zářením, na rozdíl od minimálního rizika u veganů). Současná kvalita kuřecího masa je slušně řečeno mizerná. A je jedno, zda-li pochází z ČR, či ze světa. Místo toho, aby měla kuřata dostatek zrní, jsou krmena speciálními granulemi, které mimo jiné obsahují mleté kohoutky, či další slepice, které pošly při chovu.


Vysoká poptávka po kuřecím mase nutí producenty vymýšlet stále nové a nové krmné směsi, které jsou vylepšovány antibiotiky a hormony pro rychlejší růst a přibývání na váze. Slepice jsou krmeny arzenikem, aby se zabránilo případným infekcím. Tudíž naivní spotřebitel se domnívá, že konzumací kuřecího masa přispívá ke svému lepšímu zdraví. Opak je pravdou, spotřebitel do těla dostává mimo nekvalitního masa také cizorodé látky, typu hormonů, antibiotik a umělých přísad, které rozhodně nejsou bez následků na lidské zdraví. Totéž platí I o ostatních jatečních zvířatech. Nejvíce nekvalitní maso je vepřové, potom následuje hovězí a hned v závěsu kuřecí.


Hormony a další cizorodé látky, případně i plísně, obsažené v nekvalitním krmivu zůstávají v mase a spotřebitel je konzumuje. Hormony mimo urychleného růstu u dětí také způsobují jejich předčasné dospívání se všemi následky. Antibiotika zvyšují rezistenci bakterií proti jejich účinkům. Mnoho lidí dnes odmítá k léčbě nemocí antibiotika, ale prakticky každý den konzumují jejich reziduální zbytky v mase, což se může v budoucnu projevit na jejich snížené odolnosti vůči novým druhům bakterií. Aféru šílených krav snad ani není potřeba připomínat. Stojí ovšem za to připomenout, že tyto krávy byly krmeny granulemi, připravených z uhynulých ovcí. A kdo přesně ví, co se používá v ČR ke krmení jatečních zvířat?


Co můžeme udělat?


Především: přestaňme mlčet. Nemůžeme přece dále potlačovat ten fakt, že pro konzumaci masa musí zemřít zvíře. Přinejmenším se musíme zajímat, jak toto zvíře zemřelo.


Každý člověk má možnost svobodně se rozhodnout po přečtení těchto materiálů svobodně se rozhodnout, zdal-li konzumaci masa omezí, či zcela vypustí.


Můžete nakupovat maso od toho řezníka, který prokazatelně zvířata zabíjí sám a tím nejméně bolestivým způsobem. Kdo může, měl by se alespoň jednou podívat, jak tento řezník zvířata zabíjí a vytvořit si vlastní úsudek.


Můžete vyzvat prostřednictvím petice, či protestních dopisů politiky, kteří mají s touto problematikou co do činění.


Personál na jatkách by měl projít pečlivým a jednotným výcvikem a dokázat své schopnosti a zodpovědnost.


Nezávislý a odborný dohled ze strany ochránců zvířat.


Převzato z:
- OHZ (Jatka: zabíjení na běžícím páse)


Další zdroje:
- Svoboda zvířat (Příběh hospodářského zvířete)
- OHZ (Autentická reportáž studentky veterinární medicíny ze své praxe na jatkách)
 



Ratibořice 2.-8.června

21. května 2008 v 8:58 |  ♥Deníček♥



POZVÁNKA NA AKCI
"OŽIVENÍ" POSTAV Z BABIČKY BOŽENY NĚMCOVÉ
2. - 8. června 2008 v čase od 9.00 do 15.40 hodin.
Již po dvacáté ožijí zámecký park a Babiččino údolí v Ratibořicích postavami, které důvěrně znáte z knihy spisovatelky B. Němcové Babička. V zámeckém parku potkáte úřadnictvo a služebnictvo, v altánku Vás přijme "paní kněžna" s komtesou Hortensií. U mlýna Vás pobaví krajánek, ve mlýně poznáte "pana otce", mlynářku, Mančinku a mlynářskou chasu. Cestou ke Starému bělidlu s Vámi pohovoří rýzmburský pan myslivec. Ve Starém bělidle Vás přivítá Babička s vnoučaty a cestou ke splavu možná zahlédnete plachou Viktorku.
Akce začíná u hlavní brány do zámeckého parku (informace a pokladna).
Vstupenky na prohlídku zámku zakoupíte v pokladně zámku.
Pořádá Kulturní agentura Anny Řehákové.
Objednávky prohlídek pro hromadné skupiny na tel. čísle 491 452 519.
Prohlídky zámku je nutno objednat zvlášť na tel. čísle SZ Ratibořice 491 452 123 v pracovní dny v době 07.00 do 14.30 hodin.

Další články


Kam dál